Z HISTORIE: Elektrifikaci regionu a rozvoji Laurinky napomohla síla Jizery
Pokud bychom hledali v prostoru stávající boleslavské automobilky dům, kde měli Václav Laurin a Václav Klement svou první společnou
dílničku, hledali bychom marně. Jejich začátky se vážou k dnes již zapomenutému domu Na Hejtmánce. Až po dvou letech společné práce si koupili pozemek u silnice spojující Mladou Boleslav a Kosmonosy a o další rok později – na podzim 1898 – dokončili výstavbu továrny, kterou v následujících letech několikrát rozšiřovali a skutečně tak zahájili svou společnou cestu za podnikatelským dobrodružstvím, jež
bezpochyby ovlivnilo rozvoj nejen města Mladé Boleslavi, ale i celého regionu.
Psal se rok 1895 a Laurin a Klement hledali vhodné prostory pro své podnikání. Za šedesát zlatých čtvrtletního nájmu si pronajali dům na periferii města v lokalitě zvané Na Hejtmánce. Dílna byla v přízemí, pomocné výrobní prostory byly zřízeny v bývalém skladišti na dvoře. Začínali se dvěma dělníky. Když o pár měsíců později jich nastoupilo do podniku dalších šest, továrníci se rozhodli zakoupit hnací agregát. Dosud totiž všichni pracovali na obráběcích strojích poháněných šlapáním do pedálů. „Po několika bezesných nocích a úzkostí nad velikým, avšak nezbytným výdajem se oba společníci rozhodli zakoupit dvoukolový parní stroj pro pohon vrtačky, soustruhu a brusky,“ píší o počátcích továrníků Petr Kožíšek a Jan Králík v prvním díle knihy LaK – ŠKODA 1895–1995.
Klíčový byl rok 1898, kdy zakoupili zmíněný pozemek s katastrálním číslem 695/2. Na samém počátku dvacátého století se továrna, nazvaná Slavia, rozprostírala na ploše 1 100 m², pracovalo v ní 68 zaměstnanců, fungovalo 36 obráběcích strojů a parní stroj o síle
15 HP poháněný parou z kotelny. Bylo zapotřebí hodně sebezapření a velkého úsilí, aby v roce 1905 mohlo vzniknout první vozítko voituretta Laurin&Klement typu A.
Pod taktovkou královské hřídele
Energetika byla v té době ještě v plenkách, nicméně energetické nároky Laurinky nekompromisně rostly přímo úměrně s rozvojem továrny. V roce 1911 proto začali s výstavbou nové elektrické centrály, tedy elektrárny, s příslušnou kotelnou a se zděným čtyřicetimetrovým
komínem na jižní straně závodu. V nové strojovně byl parní stroj o výkonu 100 HP, sloužící k výrobě třífázového střídavého proudu o napětí
500 V. Proud vedl z elektrické centrály do závodu vrchním vedením po tyčích. V kotelně byl umístěn jeden nový kotel o topné ploše 95 m².
V následujících letech došlo k dalším přístavbám a rozšiřování kotelny i strojovny. Dvacet let po založení Laurinky se mohla Mladá Boleslav pyšnit již rozlehlým podnikem se zvučným jménem.
V kotelně stály monstrózní kulaté kotle na ruční přikládání, které vyráběly páru. Ta pokračovala do parního stroje, jenž ji přetvořil v mechanickou energii. Řemen pak poháněl královskou hřídel, procházející ze strojovny přes dvůr do výrobní haly, kde probíhala po celé délce pod stropem. Otáčela se a řemeny na ní napojené poháněly obráběcí stroje. „Ve strojovně hučely parní stroje – největší o výkonu 650 k poháněl mohutné dynamo, další o výkonu 300 k poháněl transmise, také třetí stroj, záložní, o výkonu 120 k, běžel od rána do večera,“
píší Kožíšek a Králík.
Hydrocentrály – cesta k soběstačnosti továrny
Jenomže ani to už nestačilo. Proto Laurin a Klement upřeli roku 1916 svůj zrak na místo ležící na řece Jizeře, kde právě vyhořel vodní mlýn. Páni továrníci lokalitu odkoupili a okamžitě začali s projektováním hydrocentrály Rožátov. Dokončili ji roku 1920. Potřebný elektrický proud přivádělo z rožátovské elektrárny do továrny dva kilometry dlouhé kabelové vedení.
Síla řeky Jizery se ve druhé dekádě 20. století stala středem odborné pozornosti. Namísto mlýnských kol nastoupily vodní turbíny a generátory. Princip jednoduchý, ale účinný: vodní energie roztáčí lopatky turbín a jejich točivý pohyb se následně využívá k výrobě
elektrické energie. Malé vodní elektrárny posunuly zdejší energetiku a elektrifikaci regionu o výrazný krok vpřed. Kromě Rožátova vlastnila Laurinka také elektrárnu v Hněvousicích, jíž zakoupila v roce 1918, dále hydrocentrálu v Bakově nad Jizerou, stavěnou od roku 1918, a hydrocentrálu v Haškově u Mnichova Hradiště, jejíž výstavba započala v roce 1925.
V té době se již továrna rozprostírala na téměř 60 tisících m². Páni továrníci totiž průběžně odkupovali pozemky sousedící s jejich Laurinkou a rozšiřovali ji o další dílny a skladiště. Od počátků jejich podnikání tak přibyly montovny motorů, klempírny, sedlárny, lakýrny, opravna, karosárna, strojírna, soustružna, plynárna i kotelny. To však zdaleka nebyl poslední stavební rozmach automobilky. Původně malou továrničku totiž velké změny související s elektrifikací a nástupem moderní energetiky teprve čekaly…
Zdroj:Archív Škoda Auto Muzeum
