Z HISTORIE: Laurin a Klement poháněli stroje šlapáním. Dnes to šlape samo
Nynější závod Škoda Auto v Mladé Boleslavi je obří továrnou na automobily, která je v podstatě městem ve městě. Vyrábí si i vlastní elektrickou energii nezbytnou pro výrobní haly a další průmyslové budovy. Dokonce zásobuje teplem i různé části města. Jenomže
když tehdy ještě Laurinka začínala svůj provoz, byla jen malou továrničkou. Aby se mohla stát věhlasnou automobilkou, ruku v ruce
s rozvojem závodu musel jít také rozvoj energetiky.
Vydali jsme se po stopách, které vedou od nejmodernějších technologií používaných v současné době až do počátku minulého století, kdy započala motocyklománie. V minulosti mladoboleslavského závodu lze nalézt milníky, které jeho historii dělí na pět období, v nichž došlo
k zásadnímu přelomu ve vývoji energetiky. Dnes už si lze jen stěží představit kotle na ruční přikládání v malé kotelničce starého závodu a složitý mechanický způsob, kterým se vyráběla elektrická energie. Kotelna vypadala jako výjev z Ocelového města od Julesa Verna a soustružnu plnily řemeny vedoucí od stropů ke strojům, které poháněly.
Od šlapání po vlastní elektřinu
Když v roce 1895 začínali Laurin a Klement s výrobou velocipedů a motocyklů, elektřiny byl nedostatek. V továrně ji používali jen na svícení,
obráběcí stroje museli pohánět šlapáním. S postupným rozšiřováním výroby, závodu a přijímáním dalších pracovníků, investovali továrníci
do hnacích agregátů. O deset let později, kdy vyrobili Laurin a Klement svůj první automobil, byla obsluha strojů již daleko důmyslnější,
ačkoli z našeho pohledu stále příliš nedokonalá.
„Kotle, do kterých se uhlí přikládalo ručně, vyráběly páru. Ta šla do parního stroje, který ji přetvořil v mechanickou energii. Řemen pak poháněl královskou hřídel, jež procházela ze strojovny přes dvůr do výrobní haly, kde probíhala po celé délce pod stropem. Otáčela
se a řemeny na ní napojené následně poháněly obráběcí stroje,“ popisuje Ing. Vladimír Handlík proces výroby na počátku 20. století. Důležitou součástí mechanismu byl později generátor pro výrobu elektrické energie. V následujících letech byly parní stroje nahrazeny parními turbínami. Od té doby si automobilka, jež se v roce 1925 spojila se Škodovými závody, vyráběla většinu potřebné energie.
Rozmach a teplo do města
Tak to fungovalo až do 60. let, kdy nastal největší rozvoj mladoboleslavského závodu, který začal dostávat současnou podobu. Zároveň byla vybudovaná horkovodní síť, jež začala zásobovat teplem střední část města (mezi soudem a spořitelnou).
V letech 1961–63 vyrostly v areálu Škodovky nové budovy a to, čemu dnes každý zaměstnanec neřekne jinak než Václavák. Postavila
se také teplárna, v níž byly tři parní kotle na 50 tun páry za hodinu a dvě turbíny s výkonem 6 MW.
K dalšímu rozšíření teplárny došlo v 70. letech, kdy ke stávajícímu zařízení přibyly ještě dva horkovodní kotle a průmyslová dominanta Mladé Boleslavi 200 metrový komín. Současně se vybudovala nová horkovodní síť do oblasti Na Radouči.
Klíčovým milníkem je pak rok 1995, kdy vznikla společnost ŠKO‑ENERGO.
„Po spojení Škodovky se společností VW v roce 1991 bylo rozhodnuto zejména s ohledem na novou legislativu v oblasti ekologie, že původní teplárna již nevyhovuje. Proto byla založena ŠKO‑ENERGO – jako společnost pro výstavbu a provoz nové teplárny. Její výstavba začala v roce 1997 a dva roky poté byl zahájen její provoz,“ dodává jednatel společnosti pan Handlík.
Vrátíme se ale o sto let zpátky a projdeme si podrobněji vývoj energetiky v dobách, kdy se začala psát historie nejen firmy Laurin a Klement a Škodovky, ale také nepřímo i společnosti ŠKO‑ENERGO.
