Z HISTORIE: 1920 - 1960 druhá část - Speciál kotelny a strojovny, Dlouhá cesta k moderní teplárně ŠKO-ENERGO
SPECIÁLNÍ ČÁST O KOTELNÁCH A STROJOVNÁCH
V této části se společně podíváme na elektrárny (strojovny a kotelny) mladoboleslavské automobilky, které byly předchůdkyněmi současné moderní teplárny.
Počátky historie energetiky automobilky se začaly psát na začátku minulého století v nízké budově E6 u třetí brány, kde byla kotelna a strojovna.
V kotelně stály monstrózní kulaté kotle na ruční přikládání, které vyráběly páru. Ta pokračovala do parního stroje, jenž ji přetvořil v mechanickou energii. Řemen pak poháněl královskou hřídel, procházející ze strojovny přes dvůr do výrobní haly, kde probíhala po celé délce pod stropem. Otáčela se a řemeny na ní napojené následně poháněly obráběcí stroje.
Od roku 1911 stál ve strojovně parní stroj o výkonu 100 HP (pozn. red.: Horse Power = koňských sil), sloužící k výrobě třífázového střídavého proudu o napětí 500 V.
Zásadní byl rok 1929, kdy došlo k rekonstrukci elektrické centrály – tak byla tehdy nazývána budova s kotelnou a strojovnou. Centrála dodávala páru i elektrickou energii starému i novému závodu. Dřívější vnitřní zařízení bylo s ohledem na nové potřeby vyměněno
za moderní a výkonnější.
Vedení závodu pořídilo pět kotlů s automatickými Lomšakovými rošty na drobné hnědé uhlí a mour. Základ strojové části centrály tvořila parní turbína o výkonu 3 250 HP, která byla na společné hřídeli s třífázovým generátorem o napětí 6 300 V.
Kromě turbíny se ve strojovně nacházely také dva parní stroje, jeden o 1 120 HP a menší stroj o 620 HP.
Oba byly taktéž na společném hřídeli s generátory, vyrábějícími třífázový proud 530 V. Elektrická centrála měla k dispozici výkon zhruba 5 000 koňských sil.
„Špička své doby“
Dalším významným milníkem byl rok 1960, kdy započalo velké stavební rozšiřování automobilky. Její hlavní páteř tvořila široká ulice, které se dnes neřekne jinak než „Václavák“. Lemovaly ji nové výrobní haly a budovy a v jejím čele vyrostla nová elektrárna E1.
Stály v ní tři práškové kotle, které byly oproti původně užívaným roštovým kotlům modernější.
„Již tam nebyly žádné rošty. Uhlí se mlelo na jemný uhelný prach a ten se foukal do kotlů. Každý z nich měl 50 tun páry za hodinu,“ upřesňuje Ing. Vladimír Handlík, technický jednatel společnosti ŠKO-ENERGO. „Ve strojovně stály dvě turbíny a každá vyráběla 6 MW elektrické energie, což v té době byla asi čtvrtina spotřeby závodu. Zbývající ¾ dokupovala automobilka ze státní sítě.“
Na tehdejší dobu byla nová elektrárna velmi moderní. Všechny tři kotle a oba turbogenerátory byly připraveny k provozu na konci roku 1963. Staré zařízení v budově u třetí brány zůstalo jako záložní.
V následujícím desetiletí přibyl v kotelně ještě čtvrtý parní kotel o výkonu 75 tun páry za hodinu a také dva kotle horkovodní. V rámci rozšíření objektu byl v roce 1976 vybudován i nový komín o výšce 200 metrů, jenž se stal dominantou mladoboleslavského závodu.
„V boleslavské automobilce jsem pracoval mimo jiné v obou kotelnách, tedy ve staré u třetí brány a v nové teplárně E1. Už jako mladý jsem se zajímal o techniku, proto jsem si byl moc dobře vědom toho, že nová teplárna je špička své doby. Díky modernímu zařízení, které bylo součástí teplárny, jsme byli pokrokovější, než ostatní fabriky. Pro nás energetiky znamenala nová teplárna velký posun kupředu. Byla
zkrátka top,“ vzpomíná energetik Jaroslav Čihák.
A stejná superlativa lze použít i v případě stávající teplárny ŠKO-ENERGO, která nahradila svou předchůdkyni v roce 1998 a stala se spolehlivým jádrem naší společnosti.