Mezi vůní dřeva a bahnem závodní trati

V Kvasinách pracuje už pátým rokem jako technik investic. Každý den řeší technickou komunikaci mezi ŠKO-ENERGO a Škoda Auto, přejímky staveb i další technické úkoly. „Je to pestrá práce, když je potřeba, zastupuji šéfa Petra Lochmana. To se obvykle stávají ty největší průšvihy,“ směje se Jiří Kubasa. Volný čas ale věnuje aktivitám, které by vedle sebe čekal málokdo – uměleckému řezbářství a překážkovým závodům.

Ve volném čase se věnujete uměleckému řezbářství a běháte překážkové závody. Jak jste se k těmto různorodým koníčkům dostal?

To je vcelku na dlouhé povídání, tak to zkusím zkrátit. Manuální práce je pro mě relax a práce se dřevem mě vždy lákala. Začínal jsem poličkami a miskami, postupně jsem stavěl postel, pergolu s krbem, dřevěný nábytek či přístřešek nad studnou. Jako elektrikář jsem skloubil vzdělání se dřevem a vyrobil lampičky, a nakonec se odvážil i na sochy. Teď mám na zahradě surikaty, orla nebo Krakonoše (dle předlohy na etiketě piva stejnojmenného pivovaru z Trutnova). K běhání a překážkovým závodům mě přivedla dcera. Před deseti lety jsem jí doprovázel na Ádrkros a zjistil, že mě běh baví. Nejprve jsem běhal sám, pak jsem se přidal k jejímu běžeckému oddílu Maratonstav Úpice. Zkoušel jsem půlmaratony i maratony, ale zaměřil jsem se na překážkové běhy, ve kterých se mi daří a občas dosáhnu medailového umístění.

Co vás na práci se dřevem fascinuje?

Ta samotná proměna – kus stromu, který desítky let rostl, se změní v něco nového, krásného a užitečného. Miluji i vůni opracovávaného dřeva, obzvlášť ovocné stromy jsou jí charakteristické. Pokaždé, když po několika hodinách doleštím nějaký výrobek a čeká ho už jen napuštění olejem, rád se s ním, jak já říkám, mazlím. Ten pocit je prostě jedinečný.

Když zmiňujete tu jedinečnost. Co je pro vás na celém procesu nejtěžší– nápad, preciznost, nebo trpělivost?

Je to od každého trochu. Nápad je základ, ale klíčové je najít správné dřevo. A i pak se může objevit prasklina, nebo se smekne pila, a celé hodiny práce jsou pryč. Pak nezbývá než začít znovu.

Je nějaký výrobek, na který jste obzvlášť pyšný?

Moc se mi líbí vánoční mísa, která je z ořechu. Na zadním okraji jsem udělal čtyři svícny na adventní svíce a vyřezal jsem tam i dřevěný stékající vosk. Na přední části jsem se snažil vyřezat dojem položeného ubrousku se sklady.

Fotili jsme nějaké z vašich výrobků. Máte nějaký příběh, který se k nim váže a stojí za sdílení?

Mám dva příběhy. První se týká Krakonoše, kterého jsem začal vyřezávat ze 2,5metrového špalku u hranice pozemku. Udělal jsem ale chybný řez, což mi sebralo chuť a elán v něm pokračovat, a tři měsíce mi trvalo, než jsem se k němu vrátil. Nakonec jsem chybu opravil a socha dnes slouží jako orientační bod nejen pro sousedy, ale i pro kurýry – říkají: „Jo, to je tam u toho Krakonoše.“ Druhý příběh je spíš varovný. Chystal jsem dárek, misku se zamilovanými kočkami, pro kolegyni mé zesnulé ženy. Pracoval jsem ve spěchu s flexou. Sundal jsem kryt kotouče a při řezu si poranil prsty. Bylo z toho pár stehů, ale dílo jsem ještě ten den dokončil a oslava proběhla. Kolegyně měla velkou radost a já navíc dostal i malé bolestné.

A nyní si zaslouží pozornost i překážkové běhy. Kolik závodů už jste běžel a který vám dal nejvíc zabrat?

Medaile (finišerské) jsem nepočítal, ale bude jich určitě přes sto – nejen ze Spartanů, ale i z krosů, běhů do vrchu či atletických závodů. Nedávno jsem byl třeba na mistrovství světa veteránů v horském běhu v Itálii, kde jsme jako oddíl Maratonstavu Úpice přebírali pořadatelskou vlajku. Příští rok (ke konci června) se poběží v Jánských Lázních. A který závod mi dal nejvíce zabrat? Každý je náročný jinak. Krátké tratě vyžadují vysoké tempo a přesnost na překážkách, delší běhy zase správné rozvržení sil a přísun energie. Takové závody běhám s camelbackem (malý batůžek přizpůsobený běhu, má zásobník na vodu i kapsy pro energetické sušenky a doplňky stravy). Nejnáročnější pro mě bylo loňské Mistrovství světa Spartan Ultra ve francouzských Alpách – 58 km s převýšením přes 3600 metrů, krásné výhledy, ale náročný běh. Šel jsem do toho čtyři měsíce po artroskopii kolene a cílem bylo hlavně závod přežít. Nakonec jsem doběhl 16. ve své kategorii – a to považuji za velký úspěch. Pokud se někdo zeptá „…ale z kolika?“, odpovím: „Ze všech na světě. Mohl tam běžet kdokoliv… ale valná většina nedostala odvahu…“

Co vás na těchto závodech nejvíc láká?

Je to spojení běhu s přírodou, vodou, tunely, plazením v blátě a překonáváním různě náročných překážek. Díky tomu se podívám na místa, kam bych se jinak nedostal. A když se k tomu přidá medaile, je to velká motivace. Komunita je také zajímavá. Na velkých závodech je už cítit komerce, ale zase tam potkáte spoustu různých lidí, které byste jinde nepotkali. Menší vesnické akce mají úplně jinou atmosféru. Lidé je dělají srdcem, často s improvizovanými překážkami „ze stodoly“. A i startovné bývá příjemnější než na těch nejznámějších.

Musí to být náročné. Jak se na takové závody trénuje?

Popravdě, kromě běhu nijak zvlášť netrénuji. Bydlíme v domě se zahradou, topíme dřevem a máme les. Fyzické práce je dost. Běhat se snažím každý druhý den, délku i terén volím podle závodu, od rychlých rovinek až po čtyřicetikilometrové kopcovité běhy.

Kde berete motivaci a energii na práci, tvoření i tréninky?

To by mě taky zajímalo… (smích). Ale vážně – obojí je pro mě určitá forma relaxu. Řezbářství mě uklidňuje, protože při něm vzniká něco nového a krásného. Běh zase beru jako cestu, jak se udržet v kondici. Samozřejmě některé závody hodně bolí – a pak druhý den i regenerace. Ale pořád mi to dává smysl, a to je pro mě nejdůležitější.

Co vám vaše koníčky dávají do běžného života a třeba i do práce ve ŠKO-ENERGO?

Jak jsem již zmínil, jsou to mé koníčky, které mi dávají smysl, volnost a duševní uspokojení. To se pak promítá i do mé práce. Jsem vyrovnanější a klidnější a snažím se to přenášet i na rodinu, blízké i kolegy. Svými výtvory občas obdaruji své kolegy a známé při různých výročích, nebo jim něco vyřežu pro jejich blízké, když mi sdělí jejich představu, co by to mělo být. A v neposlední řadě se mi hodí běh i v práci, když nestíhám dorazit včas na půl kilometru vzdálený kontrolní den.